Slunečno, občas zataženo (13)

14. listopadu 2015 v 7:04 | Jane |  Slunečno, občas zataženo
Bez varování :-)

Justin


Asi jsem to musel udělat... Asi jsem musel na chvíli vypadnout a uvědomit si, že Brian je pro mě důležitý, ale jsou tu i ostatní, kteří si moji pozornost zaslouží a já je úspěšně ignoruju... Nebo neignoruju, jen, většinou nevědomky, se jim nevěnuju tolik, kolik bych doopravdy chtěl.
Máma je toho opravdu dobrým příkladem.

Jelikož jsem mámě nejprve zatelefonoval, nebyla ze mě celá pryč. Byla prostě jen ráda, že mě vidí. Po tak dlouhé době jsem se jí ani nedivil.
Ostatně, já na tom nejsem jinak.
Ačkoliv, nemám ten pocit, že bych ji musel rozmačkat.

J: "Mami, vždyť mě rozmačkáš!" upozornil jsem ji na ten fakt.
Máma: "Dlouho jsem tě neviděla, tak se nesmíš divit!"

To je pravda. Neviděli jsme se skoro měsíc. Kdysi jsme spolu trávili každý den a najednou se měsíc nevidíme.
Proč asi, že?
I když.... Musím uznat, že jsem se s mámou vídal častěji, i v dobách, kdy už jsem Briana znal a byl u něj jako doma... Teď JSEM u něj doma. Bude to nejspíš tímhle.



J: "Co tu tak voní?"
Máma: "Upekla jsem štrůdl."
J: "Jablečný?"
Máma: "Vím, že ho máš rád, tak..."

Rád? Přímo zbožňuju. Nebo takhle, abych to uvedl na pravou míru - zbožňuju celou máminu kuchyni! Mohla by uvařit nebo upéct cokoli...

Máma: "Tak se posaď. Hned ti pár kousků naložím."

Asi máme odlišnou představu o tom, co znamená 'pár'. Podle mě, a nejspíš i podle stálé matematické definice, jsou pár přesně dva kusy. Podle mámy je to deset.

Máma: "Jen si dej. Vypadáš, že to potřebuješ."
J: "Co?" podivil jsem se.
Máma: "Jsi nějaký smutný... Cukr by měl pomoct."
J: "Jo takhle."
Máma: "A taky..."
J: "Co taky?" zeptal jsem se, když nepokračovala dál.
Máma: "Mluvila jsem s Debbie a ta říkala, že se ti poslední dobou nějak střídají nálady."
J: "Poslední dobou je asi tak týden, možná dva. Ale vím, že pro Debbie je to strašná doba a měla starosti."
Máma: "A já taky, když se tak dlouho neozveš... Brian byl taky nějak strohý..."

Málem jsem se zadusil. Cože to řekla?
Jestli řekla to, co si myslím, že řekla, tak..

J: "Ty jsi... Ty jsi mluvila s Brianem?"
Máma: "Musela jsem někde sehnat objektivní informace o tom, jak se má můj syn, když ani nezavolá!"
J: "Ale proč Brian, když máš Debbie, která ví všechno nejlíp?"
Máma: "Debbie není právě objektivní zdroj."

Taky pravda, Debbie obvykle vidí všechno černě nebo bíle. No a někdy šedě. Alespoň si myslím, že to by se dalo říct o těch chvílích, kdy se snaží být optimistická, ačkoliv obvykle, já nebo Brian se tváříme jako by nastal konec světa.

J: "To není," souhlasil jsem.
Máma: "A vy jste se pohádali?"

Začínal jsem být zmatený. Kdo a s kým?

Máma: "Ty a Brian," dovysvětlila, když si správně vyložila můj výraz.
J: "Nevím."

Teď byla zmatená máma. To jí ale nemůžu zazlívat, když jí dám tak neurčitou odpověď.

Máma: "Jak - nevím?"
J: "Prostě je to nějaké divné... Mám poslední dobou nějakou blbou náladu a Brian..."
Máma: "Ji má taky?"
J: "Asi."
Máma: "Asi?"

Je podivné, když si člověk uvědomí, že vlastně nic neví a vědět by měl. Nebo že by měl mít alespoň tušení, když už něco neví určitě.

J: "Asi... Já se v tom poslední dobou nějak nevyznám," přiznal jsem.
Máma: "Aha."
J: "Asi si potřebuju odpočinout... Debbie mi dala na pár dní volno, tak jsem myslel..."
Máma: "Samozřejmě, že můžeš zůstat... Počítám s tím už od chvíle, kdy jsem tě viděla s tou taškou."

Jistě, ta taška plná oblečení, kterou jsem s sebou přinesl. Na tu jsem úplně zapomněl.

J: "Tak fajn..."
Máma: "Měl by ses pořádně vyspat."
J: "To měl," souhlasil jsem.
Máma: "A zítra můžeme něco podniknout. Už jsme spolu nikde nebyli ani nepamatuju... Co třeba nějaká výstava?"
J: "No... Dobře. Našli jsme dneska ráno s Lindsay, že jedna bude v té galerii, jak jsme byli minule, takže když ti nebude vadit, že půjde i Lindsay, tak proč ne?"
Máma: "To víš, že mi to vadit nebude, ráda ji uvidím!
J: "Tak teda domluveno."
Máma: "Dobrá tedy."

Ještě nebyli ani čtyři hodiny odpoledne, když jsem se rozhodl, nebo spíš moje unavené tělo se rozhodlo, že bude lepší, jít odpočívat pěkně do klidu mého starého pokoje.
Ono se to ale řekne odpočívat, když vás mozek nenechá napokoji a vytváří vám jednu teorii za druhou.
Co asi tak Brian teď dělá? Už skončil v práci nebo je do ní zase zabraný až po uši? O čem asi tak přemýšlí? Usmívá se u toho nebo se mračí? Je rád, že jsem na chvíli vypadnul nebo by mě raději měl při sobě?
Tolik otázek, na které neznám odpověď... A asi nikdy znát nebudu.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 market market | 14. listopadu 2015 v 21:29 | Reagovat

Skvělý díl, snad budou oba brzo v pohodě. Moc se těším na pokračování :-)

2 Karin Karin | 14. listopadu 2015 v 21:36 | Reagovat

Někdy si člověk musí dat pohov aby pochopil co vlastně chce. :-D  :-)

3 Janča Janča | Web | 15. listopadu 2015 v 9:00 | Reagovat

Ani nevím, jestli Justina litovat anebo mu nadávat, na jednu stranu totiž chápu, proč šel k Jennifer, ale na druhou si myslím, že kdyby to radši s Brianem začal řešit tak udělá líp :/ :D Každopádně díl se mi moc líbil :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama