Slunečno, občas zataženo (12)

13. listopadu 2015 v 7:08 | Jane |  Slunečno, občas zataženo
Bez varování :-)

Brian


Práce - to je takový pojem... Neurčitý pojem.
Co jeden považuje za práci, druhý považuje za flákání a naopak.

Ted: "Haló!"
B: "Co chceš?" zavrčel jsem.
Ted: "Ty dneska nepracuješ?"
B: "Jsem tady, tak co zas máš?"
Ted: "Abys přestal plivat síru?"

A modré z nebe by nechtěl?

B: "Nekecej blbě a běž dělat svou práci..."
Ted: "Nebo budu na dlažbě dřív, než se naděju... Jo, to znám. Teď mi řekni, co to s váma je."

Svou poslední větou mě zaujal. Přirozeně v negativním slova smyslu.



B: "S kým?"
Ted: "S tebou a s Justinem, potažmo s Debbie."
B: "Jak já mám, kurva, vědět, co s těma dvěma je?"
Ted: "A kdo jiný, když ne ty?"
B: "Víš, co?"
Ted: "Ne."
B: "Běž laskavě vykonávat svoji práci."
Ted: "Briane, prosím tě, v takovém prostředí se pracovat nedá."
B: "Mám si snad najít někoho, kdo to svede?"

V Tedovi najednou hrklo. Když však pochopil, že si sice srandu nedělám, ale úplně vážně to taky nemyslím, pokračoval ve svém vyzvídání: "Jsme přátelé, tak bychom..."

B: "Neříkej mi, co bychom měli a co ne!"
Ted: "Ale..."
B: "V tuhle chvíli jsi můj zaměstnanec a já tvůj zaměstnavatel."
Ted: "To nepopírám, ale..."
B: "Ještě jedno 'ale' a tenhle vztah skončí špatně."

Tentokrát jsem to myslel vážně. Nesnáším, když se mi někdo míchá do života. Nikdy jsem to netoleroval a začínat s tím rozhodně nebudu.

Ted: "Fajn, rozumím... Zeptám se Debbie... Nebo Justina."
B: "Ty...!" téměř jsem syčel. Neměl jsem však možnost říct něco dalšího, jelikož ten parchant už byl pryč a zjevně informoval o stavu mé nálady Synthii.

Snažil jsem se uklidnit prací. V takových devadesáti devíti procentech případů je to to jediné, co mě dokáže uklidnit... Alespoň, pokud mě rozčílí něco, co se týká Justina a těch věcí, které s ním nemám tak úplné dořešené.

Ten den snad vůbec neubíhal. Práce stále nešla. Ted s Synthií se mé kanceláři vyhýbali jak jen mohli. Ne že by mi nějak chyběli, ale opravdu není zvykem, že by se tady zastavili jen kvůli pár podpisům.
Zvlášť zjevné to bylo, když se ani jeden nepřišel zeptat, jestli jdu taky na oběd.
Nakonec jsem tedy sám vyrazil do jídelny. Pěšky, podotýkám.

Debbie: "Co si dáš?"
B: "Něco pořádného k obědu."
Debbie: "A co to je?"
B: "Já nevím, třeba hamburger."
Debbie: "Dobře, jeden hamburger," opakovala a psala si do notesu.

Co se to, doprčic, děje? Kde je ta její pověstná vyřídilka? Proč působí tak unaveně?

B: "Debb?"
Debbie: "Hmmm?"
B: "Ty jsi nemocná?"
Debbie: "Ne, proč?"
B: "Že... Ale nic."

Jindy mě vyslýchala, drtila svými přednáškami a já nevím, co ještě dalšího a dneska nic? Justin tu svoji divnou náladu snad roznáší!

Debbie: "Prosím... Jeden hamburger," postavila přede mě dobře vypadající maso v housce.
B: "Ani nevím, jestli na něj mám chuť."
Debbie: "Hmmm?"

Dlouze jsem se na ni zadíval a při bližším prozkoumání zjistil, že přede mnou opravdu nestojí ta energetická ženská, která mě miluje jako vlastního syna a zároveň by mě nejradši zabila.

B: "Někdo... Umřel?" donutil jsem se použít namísto 'zdechl'.
Debbie: "Ne."
B: "Tak, co je, že se tak tváříš?"
Debbie: "Nic."

No a nic dalšího jsem se nedozvěděl, protože zacinkal zvoneček a Debbie už zase odběhla ke svým dalším zákazníkům. Mě tak nezbývalo, než si na další koho otázek a strohých odpovědí počkat. A díky právě přichozímu Justinovi to nebylo zase tak těžké.

J: "Ahoj."
B: "Ahoj."

Justin se chtěl na něco zeptat. Viděl jsem to na něm tak jasně, jako by to řekl.

B: "Jak bylo u Lindsay?"
J: "Dobře... I Gus se má dobře."
B: "Tak to je fajn... Co tvoje nálada?"
J: "Slunečno, občas zataženo."
B: "Cože?"
J: "Že mám asi depku... Asi budu potřebovat pár dní jen sám pro sebe..." nervózně si zkousl ret. To si opravdu myslí, že bych mu to zakazoval?
B: "Pro mě za mě."
J: "Fajn... Půjdu za mámou... Už jsem ji dlouho neviděl..."

Jen jsem pokrčil rameny a nechal jej odejít.
Konečně byl ochoten říct, co se to s ním děje a jak to chce řešit. Nemůžu mu bránit, aby to udělal... Jen nevím, jak dlouho... Jak dlouho budu bez jeho přítomnosti... Jak dlouho doma neuslyším jeho smích a neuvidím různé kresby a jeho přítomnost vůbec... Jak dlouho?
Ještě jsem se podíval ke dveřím, kterými Justin zrovna procházel. Periferním viděním jsem postřehl i stále se mračící Debbie. U té by mě taky zajímalo, jak dlouho jí tenhle výraz vydrží.
Doufám, že je to jen přeháňka a ne nějaký setrvalejší stav, který... Ano, jak to znám, tak ho zase budu muset řešit já... Já bych se na to všechno tady víte co... Prvně Justin, teď Debbie. Opravdu, oni si všichni myslí že nemám ve svém volnu co dělat, jen přemýšlet nad tím, co jim je!
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 13. listopadu 2015 v 20:49 | Reagovat

Chudáček malý. :D  :-)

2 Janča Janča | Web | 13. listopadu 2015 v 22:20 | Reagovat

Ach jo, oni jsou vážně paka :D Jsem moc zvědavá na pokračování :-D  :-)

3 Jane Jane | 14. listopadu 2015 v 7:50 | Reagovat

[1]: To teda jo :-)

[2]: Jsou a zůstanou :-D
Jsem ráda, že jsi zvědavá :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama