Nemoc (2)

24. března 2015 v 5:18 | Jane |  Nemoc
Bez varování :-)

Justin


Synthia? Co se, proboha, děje?

J: "Ano?" ohlásil jsem se do sluchátka.
Synthia: "Můžeš přijít do KINNETICu?"
J: "Jsem v jídelně, takže..."
Synthia: "To tady budeš za chvilku."

Ani jsem se nenadál a telefon byl hluchý.
Tohle se mi snad zdá!

Debbie: "Co se děje?"
J: "Já nevím!"
Debbie: "Jak - nevím? Kdo to byl?"
J: "Synthia... Ona..." koktal jsem.
Debbie: "Co chtěla?" naléhala na mě."
J: "Abych přišel do KINNETICu..."

Můj mozek pracoval na sto dvacet procent.
Většina mých hovorů se Synthií probíhá tváří v tvář a ne po telefonu. Brian ji zaměstnává tak, že má sotva čas se zabývat něčím jiným, než prací, natož se s někým vybavovat. Po práci se zase vidíme osobně, takže...



J: "Musím jít."
Debbie: "Pozdrav Briana."

Kývl jsem a utíkal, co mi síly stačily.
Většinou mi vzdálenost KINNETIC - jídelna nepřipadá tak dlouhá. Dneska mám pocit, že jsou od sebe vzdáleny na míle daleko. Ještě k tomu těch lidí na ulici!

Po době, která se mi zdála jako věčnost, jsem konečně dorazil ke dveřím Brianovy firmy. Zhluboka jsem se nadechl a vstoupil.

Synthia: "Že jdeš!" přivítala mě nervózně.
J: "Co se tady děje?"
Synthia: "Brian!"
J: "To mi došlo... Co je s ním?"

Vlastně jsem ji moc nevnímal. Vykročil jsem k jeho kanceláři. Už přes dveře jsem viděl, že leží schoulený na gauči.
Asi by se teď jen šklebil, kdybych mu řekl, že i tak vypadá šíleně sexy.

Synthia: "A tak jsem ti zavolala..." slyšel jsem ji říkat.
J: "Jak dlouho je v tomhle stavu?"

Synthia se najednou zarazila a podezřívavě si mě měřila. Zeptal bych se jí znovu, kdyby zrovna nedorazil Ted.

Ted: "Ahoj. Dobře, že jsi tady!"
J: "Takhle už vypadá od rána?" díval jsem se z jednoho na druhého.

Ted se posadil na židli, která je určená klientům. Jeho pohled nebyl o nic podivnější, než ten Synthiin.

J: "Tak odpoví mi už někdo?" zeptal jsem se, když už mě to jejich mlčení a měření si mě pohledy, přestalo bavit.
Ted: "Stalo se mezi vámi něco?"
J: "Co jako?"
Synthia: "Jestli jste se nepohádali," upřesnila.
J: "Díky, pochopil jsem!" utrhl jsem se na ni.
Synthia: "Promiň."

Měl jsem s to chutí se jí taky omluvit, ale myslím, že by to nevyznělo moc upřímně.

Ted: "Má celý týden migrénu. Nevím kolik aspirinu do sebe nacpal, ale před chvílí zvracel..."
Synthia: "A taky celý hoří."
J: "Takže má příznaky už několik dní..."

Sesunul jsem se k němu a pohladil ho po paži. Neprobudilo ho to, jen se zavrtěl.

J: "Mám celý týden noční, ale toho jsem si mohl všimnout."
Ted: "Vlastně... Ten trest, že?"
J: "Debbie to tentokrát myslí vážně, ale to stejně není výmluva."
Synthia: "Brian něco takového říkal... V pondělí."
J: "Byl... Byli jsme fakt vytočení."
Ted: "To mi povídej. Brian nás proháněl, jako už dlouho ne."

Po tomhle rádoby vtipu atmosféra zase zhoustla.
Z Brianova těla jsem cítil horkost. Musel mít opravdu vysokou horečku.

J: "Budu ho muset vzít domů... Kde má auto?"
Ted: "Vzadu. Budeš potřebovat pomoc?"

Kývl jsem a přemýšlel.
Když ho vyvedu předem, zabije mě, jen to zjistí.

J: "Půjdeme zadem. Nebude to nic příjemného, ale..."
Ted: "Chceme žít?"
Synthia: "Půjdu zase dělat svoji práci... Ty mi pak musíš poradit s tím z rána," obrátila se na Teda."
Ted: "Dobře... Za chvíli jsem zpátky."

Musím uznat, že z Teda by byl dobrý šéf. Jen ho k tomu na chvíli pustit. Což teď bude více než nutné.

J: "Briane!" zatřásl jsem jím.
Ted: "Asi budeš muset být trošku tvrdší."

Pohled, který jsem po něm hodil, asi nebyl nijak příjemný.

Ted: "Fajn, už nic neříkám!"
J: "To budu rád!"

Přesunul jsem svou pozornost zpátky k Brianovi a pořádně s ním zatřásl. Víčka se mu zatřepala. Pomaličku je otevřel.

B: "Justine?" ptal se zmateně.
J: "Pojedeme domů."
B: "Domů?"

Bylo očividné, že jediné, co si teď představuje je, že na tom gauči zestárne. Ve stavu, ve kterém se nachází, se tomu ani trochu nedivím.

J: "Vezmu tě domů... Ted mi s tím pomůže."
B: "Hmmm."

Upadal zpátky do spánku. Znovu jsem jím zatřásl.

J: "Briane, posaď se!" přikázal jsem.

Zamručení, kterým mě počastoval, nebylo ani trochu nadšené. Nicméně se snažil dostat do sedu. S trochou mé pomoci se mu to povedlo.

Ted: "Výborně!"
J: "Jo... Půjdeme zadem... Odvezu tě do loftu a Debbie nějak vysvětlím, že v noci nemůžu přijít."

Brian se nadechl k odpovědi, ale zřejmě neměl na mluvení sílu. V téhle situaci je to to jediné, co jsem si mohl přát.
Vlastně ne, ještě bych si mohl přát, aby bylo lehčí dostat ho do auta a následně z auta do postele!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Janča Janča | Web | 24. března 2015 v 17:55 | Reagovat

Nechtěla bych být na Brianově místě, musí mu být vážně hodně mizerně :/ Těším se na další díl :-D :-)

2 Jane Jane | E-mail | Web | 24. března 2015 v 19:59 | Reagovat

[1]: To teda musí.
Jsem ráda, že se těšíš :-D :-)

3 Karin Karin | 24. března 2015 v 22:11 | Reagovat

Doufám že se dostanou v pořádku domu a Brian se ztoho brzo dostane. O_O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama