Naděje (1)

10. prosince 2013 v 18:29 | Jane |  Naděje

Justin



Mohl jsem si vybrat! A vybral jsem si špatně! ŠPATNĚ! ŠPATNĚ! ŠPATNĚ!
Proboha! Já si fatkt vybral ŠPATNĚ!



Daphne: "Mohl bys přestat fňukat a pomoct mi?" volala na mě z kuchyně.
J: "Nefňukám!" objevil jsem se u ní.
Daphne: "Ne?"
J: "Ne!"
Daphne: "Takže, to, že se ti po tváři věčně kutálí slzy jako hráchy, to není fňukání?"
J: "Jdi někam... však ty víš kam!"
Daphne: "Tam už je Ethan... od včerejška!"
J: "Dík za připomenutí! Jdu k Woody´s!"
Daphne: "Abys potkal..."
J: "Je mi šumák koho tam potkám!"
Daphne: "Briana! Ale to vlastně dobře, protože ten jediný tě dokáže zase dostat do pohody!"
J: "Fajn! Prvně se mu ale nějak pomstím za to, že mě nechal udělat tak hloupou chybu!"

Chvíli na mě civěla, jako bych odněkud přiletěl. Dokonce otevírala ústa naprázdno! Nezvyklé, když uvážím, že jako správná ženská, má na všechno okamžitou odpověď.

J: "Dobře, že souhlasíš!"
Daphne: "Počkej!" chytila mě za ruku. Hlavou mi proběhla vzpomínka na Briana a jeho přitáhnutí k tanci při Pride.
J: "Co je?"
Daphne: "Buď opatrný... Brian není takový idiot, jak se zdá! A hodně jsi mu ublížil..."
J: "Já vím... jen nechci, aby to vypadalo, že jdu prosit!"

Sice vypadala, že mi to tak úplně nevěří, ale i tak mě pustila... Musel jsem ji ale před tím obejmout a přidat ještě polibek na tvář.

Daphne: "Takže tě nemám dneska čekat."
J: "Záleží na Brianově rozpoložení. Když nebude v náladě..."
Daphne: "Já vím... utře tě jako malého smrada."
J: "Ou, ty máš vyjadřování...! Už se Brianovi blížíš!"
Daphne: "Tak padej! A hodně štěstí!"

Ač mě někdy štvala... hodně štvala, tak bych ji za nic na světě nevyměnil. A právě proto jsem se k ní schoval.
Když jsem totiž zvážil všechny dostupné možnosti, vyšla mi z toho tahle právě nejlépe... i když i Daph měla tendenci událost tomu předcházející, rozebírat do těch nejtitěrnějších detailů.

Maikey: "Ahoj, tebe jsem tady dlouho neviděl!" pozdravil mě.
J: "Ahoj... nemusíš předstírat, že mě máš rád!"
Maikey: "Ty jsi dneska nedůtklivý!"

Objednal jsem si drink a rozvyprávěl se... s přibývajícím pitím to šlo snadněji a snadněji. Teď už vůbec nevím, co všechno jsem mu řekl, a co jsem si dokázal ponechat pro sebe!

"Ach tak... takže, já jsem teď zodpovědný? Já se o něj mám postarat? To si ze mě děláš prdel!" slyšel jsem z dálky naštvaný hlas. Ani jsem nemusel otevřít oči, abych věděl čí je. Tenhle bych totiž poznal vždy a všude! BRIAN! Můj... tedy... vlastně... ne tak docela... můj Brian!

J: "B-bri-briane!" zaskřehotal jsem.

Utichl... všechen šum... Brianovo naštvání i Maikeyho a Debbiino argumentování... Vlastně, kde se tady vzala Debbie? A kde to jsem?
Velmi ztěžka jsem otevřel oči. Pálely. Protřel jsem si je, ale tím se to ještě zhoršilo a zalily je slzy.
Pokusil jsem se posadit, ale všechno se pode mnou podivně zhouplo a já se jen zakymácel a svezl zpátky na lůžko... pohovku, nebo co to bylo.

Debbie: "Sunshine, jsi v pořádku?" byla hned u mě.
J: "Tiše..." poprosil jsem ji šeptem.
Maikey: "Fajn... myslím, že půjdu."
Debbie: "Zůstáváš, ty pitomče! Zřídil jsi ho, tak se o něj postaráš!"

Neviděl jsem do Brianovy tváře, ale řekl bych, že se mu právě ulevilo.

B: "Ale já půjdu!" prohlásil rozhodně.
Debbie: "Ty taky nikam!"
B: "Já se neptal!"
Debbie: "Já snad ano? Vím všechno!"
B: "A co já s tím?"
Debbie: "Neseš na tom svůj podíl viny, takže se o něj staráš taky! A chci ho vidět v jeho pokoji! Okamžitě!"

Asi z toho musel vyjít jen škleb, ale v duchu jsem se fakt smál! Debbie se zase změnila v generála, kterého není schopen neuposlechnout ani Brian.

Ucítil jsem, jak mě někdo zvedá do náruče. Byl jsem si stoprocentně jistý, že je to Brian.

B: "Ruce kolem krku!" rozkázal panovačně. Ani si nedokázal představit, jak rád jsem ho poslechl.
Debbie: "A nahoru!" popostrkovala ho dál.
J: "Briane!" vzdychl jsem do jeho krku.
B: "Dost!" sykl téměř neslyšně, ale dostatečně zřetelným tónem, abych jasně pochopil, že už nemám právo…

Položil mě na postel. Bylo to tak něžné, jako dlouho ne. Sakra, mě tak chyběla ta jeho jemnost!

J: "Zůstaň!" odvážil jsem se využít poslední příležitosti.
B: "Ne!" odmítl razantně.
J: "Prosím!"
B: "Není důvod!" zdráhal se dál.
J: "Prosím!" skoro jsem zoufalstvím kňučel.

Asi se stal zázrak! On si ke mně sedl! Opravdu, já nežertuju!

B: "Ale jenom na chvíli!" upozornil mě podivně měkkým hlasem.
J: "Děkuji!"

Chytil jsem ho za ruku. Čekal jsem, že ji vytrhne, ale on ne! Nechal ji tam, kde byla!
Ještě pořád je tady naděje, že mu nejsem zas tak ukradenej... že mě chce... že ještě šanci mám!
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama