Obraz (4)

21. července 2013 v 1:03 | Jane |  Obraz
Konečně se dostáváme na samotnou výstavu... nebo alespoň na její začátek...

Varování - 12+

Brian


Naposledy jsem do prostor tohoto objektu vlezl, když Justin pořádal svou první výstavu. Teď jsem tady zase a překvapivě se jedná o Justinovu výstavu. Musím se ušklíbnout nad sebou samým - obětuji se kvůli Justinovi. To je snad už po milionkráte!



Uviděl jsem ho. Ani nebylo možné jej přehlédnout. Zářil. Jeho úsměv se dal označit za radostný. Chyběla tomu jen jedna věc - štěstí v jeho očích. Mohl jsem v nich číst radost a uspokojení, ale ani to dost dobře nedokázalo zakrýt ten fakt, že stejně něco postrádá.

O mé přítomnosti věděl, ale s klidem hrál, že jsem mu ukradenej. Dařilo by se mu o něco lépe, kdyby jeho pohled směřoval k mé osobě méně často.
Vím, co na něj působí nejvíc. Vím, že rifle a černou košili bez rukávů na mě přímo zbožňuje! Vím, že ho to dráždí…

Debbie: "Vidíš ho?" Přikradla se ke mně a svou otázkou mi málem přivodila smrt.

Ani můj úlek, kterého si zcela zjevně všimla, jí nezabránil ve věčném štěbetání.

B: "Já vím. Je ve svém živlu, ale..."
Debbie: "To je to, o čem už tak dlouho mluvím! On tě miluje! Sice nechápu, jak je to možné, ale je to tak!"
B: "Ty, že něco nechápeš?"
Debbie: "Jsou i takové věci... Víš, že tě mám ráda jako vlastního, ale za to, co děláš jemu, tě nenávidím!"

Tak strašně moc bych jí chtěl poděkovat, ale než jsem k tomu nalezl ta správná slova, objevil se Justin se svým Sunshine úsměvem a konečně i šťastným pohledem.

J: "Už jsi viděl mé obrazy?"
B: "U nás v posteli... ještě dnes ráno!"
Debbie: "Briane!" Zasyčela.

Justin se na ni pobaveně podíval a jen mrkl.
Čekal jsem, že Debbie spustí některý ze svých 'dojemných' proslovů... třeba ten, jak nám to spolu sluší a jak šťastně vypadáme.
K mému velkému překvapení odešla.

B: "Co to bylo?"
J: "Tajná komunikace."
B: "Tajná i pro mě?"
J: "Tajná pro všechny, což zahrnuje i tebe!"

Ne že bych před ním neměl tajemství, ale nelíbilo se mi, když je měl on. Šlo sice jen o banalitu, ale...

J: "Tobě to vadí, že?"
B: "Co?"
J: "Že o mně něco nevíš!"

Viděl jsem v jeho očích zadostiučinění. Kruci, on se tím baví... skvěle se tím baví!

Mohl jsem mu něco odpovědět, ale v ústech mi vyschlo.
Majetnicky jsem si ho k sobě přivinul a něžně jej políbil. Jestli tohle nebyla výmluvná odpověď, pak už nevím.

J: "Víš, co jsi právě udělal?"
B: "Možná ano. Teď mám na starosti jinou věc, než pohledy ostatních!" Chtivě jsem mu vzdychl do rtů.

Usmál se na mě. Tentokrát to však nebylo ani nevinné, ani prosebné, nebo dokonce žhavé. Tentokrát šlo o úsměv omluvný.
Navzdory tomu jsem vzal jeho ruce do těch mých. Oba současně jsme se na to nezvyklé spojení podívali. Za okamžik jsme si však hleděli do očí ještě odhodlaněji, než před chvílí.

B: "Ty se mnou nikde nejdeš!" Odtušil jsem.

Zavrtěl hlavou. Nemusel mi nic vysvětlovat - znám to. Nikdy bych mu nedokázal odepřít ten luxus být uznáván, jako jeden z nejlepších svého oboru ve městě.
Musel bych být neuvěřitelný pokrytec, kdybych tohle všechno dopřál sobě, ale jemu ne.

J: "Musím jít..."

Chtěl jsem ještě něco podotknout, ale určitá část mě se postarala o to, aby to nebylo vysloveno. Pustil jsem jej tedy beze slov.

Opřel jsem se o piano a pozoroval, jak snadno si získává další potenciální kupce.

Jennifer: "Je pozoruhodné, jak moc se mění, když je s tebou!"
B: "Taky tě rád vidím," věnoval jsem jí krátký pohled.
Jennifer: "Ještě pozoruhodnější je, jak moc se měníš ty! Když jsem tě poznala..."
B: "Myslíš, když jsi mi vrazila do kanceláře a nacpala mi jeho věci..."
Jennifer: "Tak nějak... Když jsem tě poznala, doufala jsem, že ten váš románek nebude mít dlouhého trvání..."
B: "Nebyl to románek," přerušil jsem ji, "nebylo to nic!"
Jennifer: "Já vím... Nemám zdání, kdy se to stalo, možná po tom plese, já opravdu nevím, ale... miluješ ho a já jsem za to ráda."

Nevěděl jsem, co bych jí na to mohl odpovědět. Všechno znělo směšně romanticky. Všechno až na: "Ještě se nebereme!"

Jennifer: "Klid... tak daleko jsem nemyslela, i když Justin asi ano."

Upřímně bych mohl říct, že mám Jennifer docela rád. Teď jsem se však modlil za jakékoli vyrušení.
Přišlo v podobě Lindsay a Guse, který chtěl hned zavést k Justinovým kresbám.

Gus: "A tady jsme my dva! A tady maminky a zase já! Kdy to strejda všechno kreslil?"
J: "Když jste spali..." Ozvalo se nám za zády.
Gus: "Strejdo!" Musel ho hlasitě pozdravit. Bez toho se jejich setkání neobešlo v minulosti a ani teď to nebylo jiné.

Viděl jsem, jak se Justinovy oči zalévají něhou. On nelhal, když říkal, že se mu myšlenka té akce líbí!

Gus: "A kdy jsi kreslil toto?" Zvědavě ukazoval na další obraz.
B: "To by mě taky zajímalo!"
J: "To už je dávno... tehdy ti nebylo více než tři roky," usmíval se tak, že bych mohl Gusovi závidět, že všechny jeho úsměvy patří jemu.


Dělá to Gus? Netuším, ale pokaždé, když můžu být ve společnosti Justina a Guse, cítím se... nepopsatelně nádherně. Chtěl bych v tu chvíli vyřvat do světa, že tohle dítě je moje a ten geniální umělec je... MŮJ!
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama