Praha

9. února 2012 v 18:19 | Jane |  Povídky - jednorázové

Brian


B: "Sunshine, stalo se něco?"
J: "Ne."
B: "Dyť to vidím. Takže nekecej."
J: "Fakt nic."
B: "To ta Praha?"

Mlčel. Takže jsem to uhodl.

B: "Justine, já tam musím letět. Je to obchod."
J: "Jo přesně to to je - obchod."
B: "Nikdy ti to nevadilo. A navíc, když dojednám tenhle obchod, tam nám to zaplatí loft, tvoji školu i pár dní nic nedělání."
J: "Tomu fakt jako mám věřit, že nebudeš nic dělat?"
B: "Vezmu si dovolenou."
J: "Nevěřím."
B: "Podívej, hned teď vezmu telefon a zavolám Synthii, že se tam tak týden neobjevím."
J: "Dokud neuvidím a neuslyším, neuvěřím."

Řval, křičel, hysterčil. Co si s ním, proboha mám počít?

B: "Tak se dívej a poslouchej!"

Teď už jsem byl vytočenej i já. Řval jsem jak na lesy.

Chudák Synthia to schytala z první ruky. Když se začala divit sjel, jsem ji jako malého fracka.

B: "Spokojenej?"
J: "Jo." Odsekl.

Odklidil jsem se do ložnice, zatímco Justin zůstal v kuchyni a něco kuchtil. Věděl jsem, že to je to jediné, co ho může uklidnit, teda když nepočítám sex, na který neměl teď náladu ani jeden z nás.

Vydržel jsem to hodinu. Pak mi z té atmosféry bylo, tak blbě, že jsem musel něco udělat.
Přiblížil jsem se k němu zezadu a objal ho.

B: "Sunshine?"
J: "Večeře bude za chvíli."
B: "A co bude?"
J: "Kuřecí jambalaya."
B: "OK."

No pořád s ním není řeč. Budu muset navrhnout, to co bych si nikdy nemyslel, že navrhnu.

B: "Justine, jak to teď máš ve škole?"
J: "Jak to myslíš?"

Už alespoň neodsekává.

B: "No myslel jsem, že bys mohl do Prahy letět se mnou."

Nevěřícně se na mě podíval.
Pak mi skočil s rozběhem do náručí a zeptal se mně proč.
Rychle jsem si musel něco vymyslet, protože to jsem nevěděl ani já.

Ani nevím, jak jsem to dokázal, ale odpověděl jsem mu takhle:
"Ty jsi nikdy neslyšel, kolik toho můžeš v Praze vidět? Kolik je tam věcí k malování?"
J: "Jo, slyšel. Nikdy bych si, ale nepomyslel, že mě tam vezmeš."
B: "No, tak tě tam beru. A letíme přímo první třídou a budeme bydlet v hotelu Hilton."
J: "To trošku přeháníš!"
B: "Ne, nepřeháním. Řeknu, že si tě tam beru jako vývarnýho poradce a Brown atletics zaplatí."
J: "Aspoň, že tak. Takhle si nemusím dělat výčitky, že si mě vydržuješ."
B: "Já tě nevydržuju. To ty mě."
J: "Co?"
B: "Jestli vidím a cítím dobře, tak ty tu vyvařuješ.
A kdy už to bude, jsem hladový jako vlk."
J: "Už to skoro je, ale doufám, že se mi nepřejíš, protože bude totiž i dezert."

Uf, všechno OK. Už se zase směje a dokonce slibuje dezert.

Justin

Jistě že se něco stalo, ale to on, Mr. "úžasný" Brian Kinney, nemůže vidět. Shit, on to spíš nechce vidět.
Samozřejmě, že to uhodl. Jenže ono to zas tak těžký nebylo. Poslední dobou byl doma jenom vyjímečně. Z práce se vracel po půlnoci, a to jsem dokonce i já spal. Měl jsem pocit jako by se něco pokazilo.
Myslím, že mu chybí Maikey.
Tohle nebyla jen taková malá hádka. Těch už zažili. Tohle bylo něco většího, něco co Briana doslova rozložilo.

Všechno to vlatně začalo tím, že Linds podvedla Melanie.
Vzdávám holkám hold, že to dokázaly tak dlouho tajit, ale nakonec stejně všechno prasklo a Brian pomáhal Linds proti Maikeymu.
Lindsiin právník dokázal zařídit, aby si Mel, Linds a Maikey svou dceru předávali. Což by ještě bylo v pohodě, protože tak ji alespoň měli všichni. Maikeymu vadilo to, že ho Brian zradil.
I když zradil. Brian jen jednal ve prospěch Jenny a Guse.

Nechtěl jsem ho ještě víc stresovat, ale prostě jsem vyletěl. Nevyletěl, úplný hysterický záchvat, jsem měl.
Fuck. Měl bych se soustředit na Jambalayu nebo ji připálím.

Moc dlouho to nevydržel. Odhaduju to tak na hodinku čistého času.
Už zas, ten jeho smířlivý hlásek - já se kaju.
Prý, co bude na večeři.
Když jsem odsekl, že kuřecí Jambalaya, málem to vzdal.
Pak se ale zeptal, jak to mám ve škole. Zkameněl jsem, nevěděl jsem, na čem v tu chvíli jsem.
Když mi řekl, že do té Prahy můžu letět s ním, nemohl jsem uvěřit. A že prý první třídou a hotel Hilton. Málem jsem se zbláznil štěstím.
Skočil jsem mu do náruče.
Je to úžasný. Tam i kdybych nevystrčil nos z hotelu, mám pořád, co kreslit.
Otáčím názor, to dneska nebude usmiřovací sex, ale děkovný sex. A poděkovat, to já umím.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Luczaida Luczaida | Web | 9. února 2012 v 21:09 | Reagovat

jé :)...to byla mňamka :)

Praha jako nápad moooc dobrej ;)

2 Justinka Justinka | Web | 9. února 2012 v 22:05 | Reagovat

Tak Praha jo? Hmmm, to by se mi moc líbilo! A vsadím se, že Justin se na děkování odborník.:-)

3 Jane Jane | Web | 10. února 2012 v 5:47 | Reagovat

[2]:Tak, kdo by nebyl odborník, když má doma Briana :D

4 Justinka Justinka | Web | 10. února 2012 v 9:54 | Reagovat

[3]: Ne, to by nebyl Brian, kdyby si nevybral odborníka.:-P

5 Saskya Saskya | 10. února 2012 v 22:14 | Reagovat

A poděkovat, to já umím. - roztomilé :D :D
veľmi pekná poviedka ;)

6 Jane Jane | Web | 10. února 2012 v 22:20 | Reagovat

[5]: Nemůže být furt nevinnej :D :D

7 Domča Domča | Web | 23. června 2012 v 10:37 | Reagovat

jééj :-) bolo to veľmi pekné :D

8 simisisimisi simisisimisi | E-mail | 25. května 2015 v 19:14 | Reagovat

Jak to děláš, že se u toho vždycky nejmíň usmívám, ne-li směju. Opět další povedený kousek:D

9 Jane Jane | Web | 25. května 2015 v 19:41 | Reagovat

[8]: Já nevím :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama