Jen návštěva nebo...

27. února 2012 v 18:35 | Jane |  Povídky - jednorázové

Justin


Jsem tu už pár měsíců. Docela se mi vede. Teda kresby se prodávají, byt jsem si našel docela slušný, lidi mě berou. Myslím, že je to docela fajn.

Víc fajn by to bylo, kdyby se mi každou noc nezdálo o Brianovi ve všech možných situacích.
Brian v KINNETIKu, Brian v Babylonu, Brian ve sprše, Brian v posteli, v kuchyni, u počítače, prostě Brian všude.
Asi se zblázním, moc se mi po něm stýská.

Několikrát jsem mu volal, ale zvedl mi to jenom jednou a jako vždy byl protivný, jak sáňky v létě.

Zkoušel jsem vést život alá Brian Kinney. Takže jsem chodil do klubu, který byl podobný Babylonu a užíval si v zadní místnosti.
Moc dlouho mi to nevydrželo. Vždycky jsem si představoval Briana a vždycky jsem skončil u toho, že s Brianem to bylo lepší, ať už v zadní místnosti nebo doma.

Dneska mám ještě jednu výstavu a pak nějaký raut, kterého se musím zúčastnit. Vůbec se mi tam nechce, ale jestli chci pořád bydlet v tomhle bytě, musím sehnat další sponzory. Bez nich můžu mýmu krásnýmu bytu říct bye, bye.

Jsem střelenej, na hlavu a já nevím, co ještě. Prostě mám vidiny.
Podle mého chorého mozku právě vstoupil Brian a zdraví se s jedním z mých sponzorů.
Ne, to není možné.

Pokud vidím dobře, má pořád ten svůj sebevědomý úsměv, ten úsměv, který prozrazuje, že se něco stane.
Tenhle úsměv znám moc dobře, má ho pokaždé, když se chystá něco provést.

Samozřejmě, že se chystá něco provést, to by nebyl Brian Kinney, aby něco neprovedl.

Takže nejenže koupil všechny moje kresby, za které vyhodil pěknou sumičku, tak mě taky přímo z rautu odvlekl.

J: "Briane, to nemůžeš!"
B: "Ale jo, já můžu všecko!"
J: "Ale nemůžeš! Nemůžeš si jenom tak přijet, koupit všechny moje kresby a odvléct mě z rautu!"
B: "A já říkám, že můžu."
J: "A nevíš, jen tak náhodou, kde seženu sponzory?"
B: "Jeden právě stojí před tebou."

Jenom jsem tam tak stál, uprostřed mého bytu a nevěřícně zíral.

J: "Ty jsi můj nový sponzor?" vysoukal jsem ze sebe po nekonečné chvíli.
B: "Jo já, v celé své nekonečné kráse."

Otevíral jsem pusu, ale nedokázal jsem vydat ani hlásku.

On si jenom tak přijede s tím svým úsměvem, koupí všechny moje kresby, odvleče mě z rautu a ještě se stane mým sponzorem.
Už je to tu zas, už zase do mě investuje.

J: "To nemůžeš."
B: "Co zase nemůžu?"
J: "Tohle. Nemůžeš si jenom tak přijet a začít mě sponzorovat."
B: "Sunshine, klid, já můžu všechno. A kromě toho KINNETIC má takový obrat, že ten sponzoring ani nepůjde poznat."
J: "Ne, to prostě nejde!"
B: "Pojď sem."

Už zase přivíral oči, už zase ke mně natahoval ruce. Bože, byl neodolatelný.
Šel jsem jako zhypnotyzovanej.

Konečně jsem měl pocit, že nic lepšího neexistuje, že nic lepšího nelze zažít, konečně to byl Brian, kdo do mě pronikal, kdo mě hladil, kdo se mi prohraboval ve vlasech.
Takhle jsem se při orgasmu dlouho netřásl.
Bylo mi dobře, jako už dlouho ne.

Usnuli jsme a probudili se až druhý den ráno.
Docela jsem se začal bát, co se stane.

Kladl jsem si otázky: Co se to vůbec stalo? Jak dlouho tady zůstane? Proč mě vůbec sponzoruje?

Pak jsem si to uvědomil. S penězi, které do mě investoval, mám dost na to, abych se vrátil do Pitts.
Shit, on mě chce zpátky, ale jako obvykle to nedokáže říct, takže to zase vyjadřuje hmotně.

Ve spánku přese mě přehodil ruku a přitiskl se blíž. Tohle mi tak chybělo, to teplo jeho těla.

Zatímco jsem se tetelil blahem, Brian se pomaličku probíral.

B: "Sunshine?"

Usmíval se. Tentokrát to byl on, kdo zářil, jako sluníčko.

J: "Briane?"
B: "Hmm?"
J: "Na něco jsem přišel."

Zaujal jsem ho tím, protože se začal zvedat, a to dělá jenom v tomto případě.
Zkoumavě se mě zeptal: "Na co?"

J: "S tím, co si za mě utratil, se můžu v klidu vrátit do Pitts a žít si jako král."
B: "Ty už nechceš být v New Yorku?"

Podíval jsem se na něj, jako že se asi zbláznil a odpověděl jsem mu:
"Něco mi tu schází."

B: "Co ti tu schází?"
J: "Nedělej ze sebe hlupáka, ty to dobře víš!"
B: "Nevím."

Byl jsem prakticky donucen mu odpovědět, protože jinak by mě asi ulechtal.

Takže s tou nejlepší náladou teď stojím, na prahu Brianova loftu a rozplývám se blahem.
Tohle jsem si přál už několik měsíců a konečně se mi to splnilo.

J: "Jenom si nemysli, že tenhle pořádek tu bude dlouho."
B: "Ani jsem na to nepomyslel."

Trhnutím zavřel dveře a už ze sebe začal shazovat oblečení a pohazovat ho úplně všude. Prostě celý Brian.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Saskya Saskya | 27. února 2012 v 20:59 | Reagovat

:) :D veľmi pekné :)
hold druhého Briana Kinneyho nenájde :D

2 Sanasami Sanasami | 27. února 2012 v 23:15 | Reagovat

Brian je proste vždy number one náááááááádhera

3 Jane Jane | Web | 28. února 2012 v 5:56 | Reagovat

Druhý Brian neexistuje :D
a vždycky bude number one :D

4 Rowene Rowene | 28. února 2012 v 8:47 | Reagovat

To bylo moc hezký, uklidňující. Potěšilo.:-)

5 Kaczi Kaczi | E-mail | Web | 1. března 2012 v 22:04 | Reagovat

Jooo, Brian :D Je to drahoušek, i když občas pěkně protivnej. Mam tyhle dva hrozně ráda :) Povedená povídka!

6 Saji Saji | Web | 11. května 2012 v 22:31 | Reagovat

Ůžasný článek ... uplně jsem ho hltala =))

7 Domča Domča | Web | 26. června 2012 v 12:27 | Reagovat

také pohodové a pekné :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama